Kdesi v Tichomoří

 

Kdesi v Tichomoří

"Hlavně nic nezapomenout", proběhlo mi hlavou, ostatně jako vždy, když někam jedu nebo jdu. Při balení neustále přemýšlím, jestli dělám dobře ... ' Proč? Proč tam vlastně jedu?' Andreas nepřestával přemýšlet o smyslu svého počínání, o slibu, který dal, o smyslu svojí cesty, a hlavně ani netušil, jaké změny vstoupí tímto krokem do jeho života. To ovšem nevěděl nikdo ze zúčastněných.

"Tak ahoj Lorenzo. Drž se. Brzy se ozvu", zavolal Andreas na svého kolegu, aby se s ním rozloučil.

"No hlavně ty se drž Andreasi. Pěkně si odpočiň, a nezapomeň se někde na druhé straně zeměkoule!"odvětil Lorenzo, "Co Sophie? Není zrovna nadšená, že nejede s tebou. Alespoň mi tak připadala, když jsem byl minule u vás. Není v tom nějaká jiná žena? Přiznej se chlape", vyzvídal Lorenzo a šibalsky se zatvářil.

"Neboj, nic takového", odpověděl vyhýbavě Andreas, "vždyť mě znáš".

"No právě. Tak utíkej, ať ti neuletí letadlo, " naposledy zažertoval Lorenzo, mocně stiskl Andreasovi ruku, a šel ho vyprovodit ke dveřím. Je to asi pět let, kdy je seznámila Sophie. Lorenzo je profesor fyzioterapie a Andreas osobní trenér. Hodiny a hodiny se dokázali bavit na téma zdravý životní styl. Andreas nosil dlouho v hlavě myšlenku na systém hubnutí, zvýšení fyzické i duševní síly, zlepšení imunity, kterému nebyl žádný jiný systém v této oblasti podobný. Založili spolu terapeutické studio na okraji Paříže, v malé zenové zahradě, kterou vytvořil Andreasův otec, když žil s Lin Po. Terapeutickou metodu, kterou vytvořili, nazvali Bodylite systém, a začali ho spolu praktikovat. Jejich metoda se stala velmi oblíbenou a vyhledávanou. Za pět let se jim podařilo vybudovat zajímavou klientelu z nejvyšších kruhů. Andreas přišel do Paříže z Čech někdy před dvanácti lety a jeho minulost je zahalena jakýmsi závojem tajemna. Nerad o tom mluví, a Lorenzo si z něho proto často utahuje. Říká, že mu nevěří ani jak se jmenuje, čímž Andrease pěkně zlobí...

Cestou na letiště se Andreas setkal se Sophií. Za tu dobu, co s ní žil, odjížděl už mnohokrát na semináře, nebo za klienty do různých částí světa, ale ještě nikdy neviděl v jejích očích slzy. Kromě nich tam viděl ještě něco jiného, co nedokázal pochopit. Směs porozumění a odpuštění. Proč? Jako by věděla něco, co on neví.

"Co je s tebou, Sophie?" zeptal se Andreas.

Dala mu prst na ústa a poté ho políbila. "Nic Miláčku, mám jen divný pocit z tvého odjezdu. To bude dobré, neboj," odpověděla Sophie, "Měj se hezky a buď na sebe opatrný." Neměl najednou co říct, jako by oněměl. Mlčky ji objal a přitiskl k sobě. Usmívali se na sebe jako dva staří známí.

"Au revoir" "A bientôt", rozloučili se a Andreas pokračoval na letiště. ...

V letadle bylo příjemně. Andreas se uvelebil do sedadla. Před očima se mu neustále vybavoval Sophiin pohled. Vzpomněl si, jak se spolu poprvé setkali a seznámili. Jindy modravá Paříž, onoho dne zešedla v přívalu deště. Obří reklamy, laserové poutače, ozvučené hologramy, elektronické inzerce, které se na vás valí ze všech stran, a je před nimi stále těžší uniknout, se dnes také zdají být přívětivější a ztrácí svojí moc v šumu kapek deště. Stojím pod venkovní markýzou jednoho z obchůdků a čekám, až déšť trochu ustane. Vlastně čekám na svého otce, který někam odběhl s tím, že si něco vyřídí a za chvilku je zpět. Prý zajdeme někam na večeři. Přiletěl z Prahy asi před dvěma hodinami. Musím stále přemýšlet o tom, co mi říkal před svým příjezdem. Do telefonu nechtěl říkat o co se jedná, ale naléhavost v jeho hlase naznačovala, že jde o něco závažného. Byl nějaký záhadný, nikdy předtím se takhle nechoval. ... Mlžný opar vystupující ze Seiny se pomalu trhá a začíná se tu a tam objevovat indigové nebe ... přestává pršet. Pozoruji shon lidí, kteří spěchají domů k obvyklému aperitivu a televizi, a dnes i do sucha a tepla, i když dnes venku chladno není a vane vlahý, deštěm osvěžený vzduch. Najednou upoutává mojí pozornost dívka přebíhající ulici směrem ke mně, přes ramena přehozený tenký plášť do deště, minisukni a lehký svetřík. Náhle spatřím, jak na kluzké dlažbě ztrácí rovnováhu na vysokých podpatcích, už je skoro u mě, a padá mi k nohám. Zvedá oči. Pomáhám jí rychle na nohy i s čištěním, pokud mi stud ještě dovoluje. Uvědomuji si, že je velmi krásná a dívá se mi zpříma do očí a s vděčným pohledem mi děkuje za pomoc. Ještě jsem ani nestačil pustit její ruce, snad se mi ani nechtělo. A tak jsme tam stáli, dívali se na sebe, drželi se za ruce, a začali jsme se velmi smát. Její úsměv byl široký, upřímný a nezapomenutelný. "Děkuji. Omlouvám se vám," řekla, " Ty boty v dešti hrozně kloužou." "To nic, rádo se stalo" odpověděl jsem. Usmála se a nebylo možné jí nepozvat na kávu, na skleničku, kdo ví. Jako ve filmu pozoruji sám sebe, jak ji zvu do nedalekého bistra, čicháme vůni nakyslých vín, pastisu a frites, které tady umí smažit tak akorát. Loučíme se u vchodu do metra, v tlačenici si podáváme ruce, vím jen, ... ptá se mě na číslo, posílá mi vizitku do mého komunikátoru, ještě jednou děkuje ... "A bien-tot!" ... a mizí v anonymním davu ... Úplně jsem zapomněl na svého otce ... Á tamhle je. Právě přišel ... "Vážené dámy a pánové, připoutejte se, prosím. Přilétáme na ostrov Pharamboo;" příjemný hlas letušky Andrease probudil ze snů. Tak jsem tady, pomyslel si, a nepříjemný pocit neznáma mu projel žaludkem.

 

Po příjezdu do hotelu něco malého pojedl v jedné z hotelových restaurací a šel se projít do zahrady tří světů, vyzdobené na dnešní slavnostní den. Měl smíšené pocity. Měl by být rád, že se může zúčastnit největší slavnosti 21. století, "Slavnosti sblížení a porozumění", jak se o ní mluví a píše na celém světě. Je velkou nadějí pro všechny; tyto a jiné podobné slogany se objevují ve všech multimédiích. Dnes se právě zde sejdou významné osobnosti a celebrity světa, no skoro všichni. Bezpečnostní opatření v celé oblasti nemá obdoby. Využívá nejmodernější poznatky vědy. To se Andreasovi líbí. Zajímá se o různé patenty a vynálezy už odmalička. Není obor, o kterém by alespoň něco nevěděl. Je vědou posedlý, jak říká Lorenzo ...

Andreas si sedl na lavičku a pozoroval dění okolo. Do jeho mysli se opakovaně vracela otázka, co tady vlastně dělá. V tom si všiml, jak se k němu blíží tři dívky, vlastně ženy. Jedna z nich mu připadala povědomá.

...

"Podívej se Nicole, támhle je ten chlápek, kterého jsme viděly v zahradách. Co mám dělat? Chtěla bych ho poznat blíž. Vyzařuje z něho něco zvláštního."

"Ty si s těma chlapama nedáš pokoj. Jsi hrozná! Vždyť je starej!"

"Ale no ták. Vždyť se na něho podívej. Ten zadek, to tělo, ten úsměv!"

"Sandy!" křikla Nicole na taneční parket a zamávala na Sandy. Sandy se otočila a nechápavě pohlédla směrem k nim. Omluvila se svému tanečníkovi a šla ke svým přítelkyním. 

"Co se děje? Hoří?" Zeptala se.

"Sandy, Ellen jde do akce. Zase se zbláznila."

"Do koho?"

"Tam, ten, jak stojí u baru."

"No není špatnej. Kdo to je? Neviděly jsme ho už?"

"Nevím, Pan neznámý," obě se rozesmály.

"No tak už toho nechte, vy dvě!"

"Tak hodně štěstí!"

"Držte mi palce." Obě významně chytly palce do dlaní, začaly se chichotat, a nespustily z odcházející Ellen oči.

Ellen se s dobře nacvičeným, ladným pohybem přitočila k Andreasovi, a nenuceně, skoro neslyšně, jako by mimochodem, pronesla: 

"Chtěl bys vidět, na co právě myslím?"

Andreas se na ni podíval, jako by si jí všiml až nyní, a na okamžik se zamyslel. Viděl, jako v bdělém snu, něžné, vášnivé milování s Ellen, jak se nad ním sklání, krásná, neodolatelně sladká a žádoucí. Usmál se na ní a vztáhl k ní ruku, jako by jí chtěl pohladit, ale zastavil ruku asi 10 palců od hlavy; a v této vzdálenosti jí pohladil. Ellen nechápala co se s ní děje a stála jako přibitá k zemi. To, co přitom cítila, nedokázala pochopit, ani popsat slovy. Cítila, jak pohybem jeho ruky vstupuje do jejího těla hřejivá energie. Cítila, jak její tělo zaplavuje vzrušení, neodolatelná rozkoš, jakou nikdy předtím nezažila. Vzhlédla do jeho očí s něžným, stále ještě zasněným pohledem.

"Jak jsi to udělal?" Zeptala se rozechvěle, skoro šeptem.

"Půjdeme si zatancovat?" Přešel Andreas otázku s laskavým úsměvem plným porozumění.

"Ano, ráda," řekla Ellen, která se ještě nemohla vzpamatovat z toho, co právě prožila. Zavěsila se do jím nabídnuté paže, a odešli směrem k parketu.

Nechápala, co se s ní děje. Věděla jen, že ho chce poznat, že s ním chce prožít dnešní večer, cítila se s ním tak příjemně, hezky, že ... no to né! Přece se nemohla zamilovat za takovou chvilku, to není možné. Hlavou se jí honilo tolik otázek. Chová se tak nenuceně, přirozeně, je tak vlídný, galantní,laskavý, a ..  hezký! Já se snad zblázním. Co to dělám? Hlavně to na sobě nesmím nechat znát! Nevědomky se k němu přitiskla.

"Promiň, mohu se zeptat, jak se jmenuje moje tajemná neznámá tanečnice? Jak se jmenuješ?

"Ellen De Vianne. A můj tajuplný společník?"

"Já se jmenuji Andreas. Andreas di Carpa"

"Jsi tu sám?"

"Jsem tady s baronem a baronkou De Floree."

"Ty jsi z Francie?" Máš takový neobvyklý přízvuk."

"Bydlím v Paříži, ale pocházím z Čech."

"Ty jsi z Čech? To není možné. Občas tam jezdím, přibližně tak 3x 4x do roka. Pracuji pro svého otce, a jednou za čas potřebuje něco zařídit v Praze. "A co děláš ty? Já jsem asi dost zvědavá a upovídaná, viď? Promiň. " Ellen si všimla svých kamarádek, jak stojí u baru, a zamávala na ně.

"Ráda bych ti představila své kamarádky, ale jen jestli máš zájem. Nevadí ti to? Nemáš zde někoho, komu by ses měl věnovat?"

"Nemám. Rád poznám tvé kamarádky. Přijel jsem se bavit, relaxovat, slavit, odpočinout si od každodenních starostí, a zažít nevídané, jak o této slavnosti na celé zeměkouli mluví," usmál se , "a to jsem ještě nevěděl, že potkám někoho tak rozkošného, jako jsi ty."

"Ale jdi ty," podívala se na něho polichoceně Ellen.

"Nuže, půjdeme?" Zeptal se Andreas. Dal Ellen přednost, a vydali se k baru.

 

…

 

Andreas ležel na lehátku nedaleko bazénu a přes brýle s tmavými skly pozoroval dovádění matky a jejích dvou dcer v bazénu s hravostí koček společné všem třem. Všechny krásné, každá svým způsobem. Do jeho rozjímání vstoupil Charles de Vianne:" Přinesl jsem vám něco přečíst. Jistě už vás nebaví sledovat to věčné skotačení. Toto pojednání napsal jeden můj kolega před pár lety a mně se moc líbí, neboť dosti přesně vystihuje skutečnost, o které jsme si včera povídali. Ale nechci vás příliš obtěžovat, jen si myslím, že by vás to mohlo zajímat" řekl de Vianne a ulehl do lehátka vedle Andrease.

"Jistě. Rád si to přečtu. Děkuji" řekl Andreas a s povzdechem se podíval na Ellen, která právě stála na okraji bazénu. Všimla si jeho pohledu, usmála se na něj a poslala mu jedním prstem určitě ten nejsladší polibek.

Ticho ukončil de Vianne otázkou: " Znáte se s Ellen dlouho?"

"Ne, potkali jsme se včera na oslavě."

"Doufám, že rozumíte, proč se ptám. Ellen je jedna z mých nejoblíbenějších žen. Jsem rád, když se dobře baví, a rád poznávám její přátele."

"Rozumím. Je to velmi milá a okouzlující žena."

"To ano. Povězte mi něco o sobě pane Di Capra. Jaké je vaše profesní zaměření?"

"Zabývám se psychoanalýzou a psychoterapií."

"To musí být dobrý byznys, když můžete navštěvovat takové prestižní párty, jako je tato" řekl de Vianne s ironickým, ale dobráckým úsměvem."

"Ne, to opravdu nemohu. Sem jsem byl pozván jedním mým klientem." vysvětlil Andreas."

"Nebudu vás více obtěžovat, Ellen přichází. Bavte se dobře a buďte na ní hodný!"

"Copak to tady probíráte pánové. Můj otec je velmi zvídavý, dej si na něho pozor" řekla a usmála se Ellen.